Doba čtení: 7 min


Dnes si připomínáme 75. let od skončení II. světové války. Víte, co se v té době dělo v Podbořanech? My nejsme pamětníci, ani historici, a proto jsme nakoukli do knihy „Podbořany, dějiny města a okolních obcí“, co se píše tam.

Německou kapitulaci 8. května 1945 považovala za svou porážku absolutní většina sudetských Němců. Do budoucna hleděli s nejčernějšími předtuchami také němečtí obyvatelé Podbořan.

Počátkem dubna 1945, kdy bylo zřejmé, že se blíží konec války, vydal Josef Tříska, typograf Altmannovy podbořanské tiskárny, česky tištěné letáky. Ty byly rozvezeny po okolních vesnicích a městech. Smyslem jejich vydání byla snaha o posílení odbojových myšlenek, ale i potřeba zjistit počet Čechů a jejich bydlišť.

Dne 4. května ohlásil německý rozhlas, že se mají podbořanští obyvatelé odebrat do Lubence, kde je očekáván příjezd americké armády. Někteří tak skutečně učinili, ale již druhý den se vrátili zpět do Podbořan. Přestože Pattonova 3. americká armáda mohla obsadit celé středo-západní Čechy včetně Podbořan mezi 5. a 6. květnem, na základě spojeneckých dohod celý tento prostor ponechala Rudé armádě.

Po zahájení pražského povstání projela přes město Podbořany železniční drezína ozdobená československou vlajkou. Ta byla poté i vztyčena na městském kostele. Týž den byla odzbrojena posádka četnické stanice a němečtí četníci společně s vojenskou posádkou z kasáren opustili město.

Večer dne 8. května založil typograf Josef Tříska, pocházející z nedalekých Strojetic, spolu s místními antifašisty a dalšími Čechy, kteří byli v Podbořanech nasazeni na nucené práce, tzv. Revoluční národní výbor. Téhož dne a následující den ráno se výbor ujal správy celého města.

Definitivní konec války přinesly jednotky 13. sovětské armády, jíž velel generálplukovník N. P. Puchov. V rámci tzv. Pražské operace dorazily její předvoje navečer 8. května přes Krušné hory do Žatce.

Do Podbořan vstoupily sovětské oddíly následujícího dne 9. května odpoledne. Konkrétně se jednalo o součásti 333. střeleckého pluku, jemuž velel plukovník Jakub Alexejevič Baběnko.

Většina těchto jednotek se zde ale nezdržela, neboť rychle pokračovala směrem do vnitrozemí. Město potom obsadily jednotky gardové střelecké brigády, kterým velel generál Lebeděnko. Tyto oddíly pomáhaly při zajišťování zbylých nacistických funkcionářů.

Revoluční národní výbor v Podbořanech se sovětskou armádou, s níž navázal první kontakt na Pšovském vrchu před městem, od počátku úzce spolupracoval. Uvádí se dokonce, že „mohl existovat pouze díky její podpoře a autoritě“.

Zajímavé jsou také poznámky pana Rostislava Hlaváčka, který zpracovával knihu 400 let historie města Podbořany, vydanou v roce 1975. Ten označuje na základě svědectví Josefa Třísky za datum trvalého obsazení města Rudou armádou až 13. květen, s tím, že ruská vojska se rozložila v okolních lesích a podbořanských kasárnách. Zdroj: Dějiny města a okolních obcí, 2001, Ján Smetana


Nyní nahlédneme do knihy Pravdou k smíření …

Příběh Josefa Hasenöhrla † (1928-2012)

„Jmenuji se Josef Hasenöhrl. Narodil jsem se v Podbořanech, jako občan německých rodičů. Bohužel otec zemřel již v roce 1942 na zánět slepého střeva a matka se musela od té doby sama starat o dvě děti, mou roční sestru Irene a mne. K tomu byl zadlužen rodinný domeček v Sadové ulici 468, takže matka musela pracovat i v noci.

Dne 7. května 1945, po vyhlášení konce války v rádiu, nás vzala matka za ruce a tančila s námi dokola, radovala se a jásala, že nyní bude všechno lepší. Šla s námi okamžitě do kostela, který byl již přeplněný podbořanskými obyvateli.

Po příchodu domů upekla matka bramborový dort a řekla, že toto je poslední dort z brambor. Na povrchu ho pomazala cukrovou polevou s kakaovou mřížkou, a my jsme tehdy mohli sníst kolik jsme chtěli a radovali se s matkou. Příští den se otevřely sklady v kasárnách, kde se nacházelo zboží, které nebylo k sehnání na trhu po celou válku.

Další den, 8. května, jsme v naší Sadové ulici viděli první ruské vojáky. Jeden přišel k nám na dvůr a prosil u studny o vodu. V prvém okamžiku jsme se lekli, ale matka rychle utíkala pro skleničku. Po napití pohladil voják mou čtyřletou sestřičku po tváři, poděkoval a odešel.

Ale již první noc nás poučila, když jsme zaslechli ženský pláč a křik, a po nahlédnutí do sousedových oken jsme viděli, co se děje. Třináct vojáků znásilnilo jednu patnáctiletou dívku; paní Gruss, která chtěla chránit svoji dceru Bertu, rozštípli sekerou hlavu na dva díly.

Oni si přes den vyhledali své oběti, viděli, kde bydlí jaká hezká dívka. Dívky se první dny vůbec neschovávaly, naopak mnohé z nich s nimi koketovaly. Nyní však všechny utíkaly z domů a i moje matka mě a sestru vzala a utíkala se schovat do řepného pole. Celou noc jsme pouze v pyžamech leželi za sebou v drážce mezi řepou. Pouze strach nás hřál. A tak to chodilo každý večer.

Takto jsme přežili „osvobození“ ruským vojskem. Přes den byli milí, učili nás i jezdit na koních, bavili se s námi, učili nás rusky a my jim za to přinesli z domova víno a cigarety. Taky jsem viděl, jak čeští kluci chtěli německé dívce ustřihnout copy a ruský voják vytáhl pistoli, že ho zastřelí.

Viděl jsem ale taky, jak se čtyři známé sedmnáctileté dívky nechaly od mladého, hezkého důstojníka vozit v červeném kabrioletu po podbořanském okolí. Potkal jsem je i v parku Krásného Dvora, kde se s nimi nechaly fotit.

Po odchodu ruského vojska pak nastal týden klidu a matka slíbila, že vše bude opět tak jako dříve. Bohužel, nyní nastala teprve ta nejhorší doba, kterou jsem v mém životě poznal. Odsun Němců.“

Závěrem snad jen trefný obrázek sovětského osvobození a 40 let komunistického marasmu. Nesmíme zapomenout. A pokud si nebudeme připomínat to, proč k tomu došlo a jak zrůdné je připouštět kolektivní vinu, ať už na bázi národnosti, víry, nebo třeba třídního původu, pak ve své úloze předat odkaz našich předků nebudeme úspěšní.